Orten Jiří Скачать все книги 10 Количество книг

Roku 1940 tak jako ostatní autoři židovského původu byl Jiří Orten vystaven zákazu publikování a tak své první dvě sbírky vydal v nakladatelství Václava Petra pod pseudonymem Karel Jílek. „Cesta k mrazu“ se objevila rok po Ortenově prvotině „Čítanka jaro“ a byly v ní shromážděny verše, které na Ortenův předcházející opus svou formou i obsahem přímo navazovaly. Ve dvou oddílech jsou zde skloňovány základní témata Ortenovy tvorby, mezi něž patří osamocení, stesk či předtuchy neodvratného příchodu smrti. Hned v úvodní básní zpracoval Orten například smutný obraz pozdního a dohasínajícího léta, jinde zase elegicky vyslovuje obavu, že nebude již žíti a v dalším verši motiv přilétajícího havrana už jakoby předznamenává nástup tmy, která pohltí svět. Orten bolestně a se zármutkem sleduje události, které se kolem něho odehrávají: v samotné titulní básni pak předpovídá a kreslí hořký obraz svého osudu, oněch okamžiků, kdy „smrt je blízká“, kdy „zastaví se čas, až ticho na vystydlém / srdci se bude zachvívat, / až budu otevřen, až pod očima mýma /armáda červů spatří zámek vrat.“

V době nastupujícího německého fašismu již Jiří Orten pro svůj židovský původ nemohl publikovat své verše pod vlastním jménem a z tohoto důvodu vydal svůj první cyklus veršů pod pseudonymem Karel Jílek. Už v této jeho vyzrálé první samostatné sbírce se objevují témata, která se stala trvalou spoučástí i následující básníkovy tvorby. Je to především pohled na dětský svět již ovšem jakýmsi zastřeným, až bolestným pohledem, harmonický vztah s matkou i existenciální úzkosti a obavy. Ortenovy pocity jsou často konfrontovány ve zcela opačných tónech a protikladech, jakými jsou třeba vedle sebe postavené pojmy dobra a zla, víry a beznaděje nebo touhy po čisté lásce, která ovšem nedojde svého naplnění a končí rozchodem.

Jeremiášův pláč je krátkou litanickou skladbou, v níž Jiří Orten definuje svou situaci a pocity prizmatem ohroženého člověka, který má před sebou pouze temné perspektivy, jež už nelze žádným způsobem zvrátit. Orten si bytostně uvědomuje ztrátu lidských hodnost, narůstající úzkost i silný prožitek vykořeněnosti, neboť náhle zůstává bez domova, nikam nepatří a nikam se nemůže zařadit. Tuto nezakotvenost vkládá Orten i do nářku proroka Jeremiáše, jenž lká nad vydrancovaným Jeruzalémem. Biblické téma Ortenovi zároveň umožňuje, aby adresoval plamennou výzvu Bohu, v níž ho seznamuje s tehdejší hrůznou skutečností. Žádá ho, aby toto utrpení zastavil a v jednom z posledních veršů se dokonce odváží doufat, že tma pomine a ty, „prchlivý Bože hrůzy… do lásky z krutosti rozkveteš.“ Jiří Orten si ale na druhé straně nic nenalhává a tuší, že tato nepatrná naděje se během jeho života už nenaplní…

Orten věnoval tuto sbírku památce svého zemřelého otce a pokusil se v ní zachytit pocity ohrožení i předtuchu konce života. Celý cyklus je rozdělen do čtyř částí, v nichž se navíc ještě prolíná autorův melancholický vztah k určitým předmětům, touha po poznání i víra v poezii, která se pro mladého básníka stává jedním z nejdůležitějších nástrojů k přežití. Orten se uprostřed krutého okupačního období, „podminovaného“ nelítostnou hrozbou rasových zákonů, pokouší najít důvěrné pouto s věcmi, jež se pro něho stávají symbolem čistoty i dokonalosti. Proto oslovuje studánku, starou knížku, koš s jahodami nebo dokonce i sněhové vločky: to vše mu přináší pocit harmonie, jenž je však v druhé polovině sbírky odsunut a do středu Ortenovy pozornosti začnou pronikat úzkost i obavy ze smrti, předznamenávající tragický rozměr básníkova osudu.

Básnický cyklus „Mé město“, napsaný roku 1940, Jiři Orten koncipoval jako doprovodný text k fotografiím svého spolužáka Otty Reinera. Vzniklo tak několik veršů, z nichž lze i dnes rozpoznat Ortenův vřelý vztah k historickému městu, v němž talentovaný básník prožil své dětství. V Ortenových textech ožívají dobové pohlednice Kutné Hory, na nichž je v pastelových básnických barvách zobrazeno náměstí plné bryček, kostel svatého Jakuba nebo atmosféra uvnitř dominantní kutnohorské stavby, jíž je chrám zasvěcený patronce horníků Barboře. Objevuje se zde i motiv kamenné kašny a morového sloupu, na straně druhé pak i ohlédnutí za novinářem Karlem Havlíčkem, který v Kutné Hoře několik let působil.

Rozsáhlá prozaická juvenilie výrazného básníka vypráví v devíti pohledech příběh tragické mladé lásky, vyznačuje se poetickým, symbolickým jazykem a stylistickým experimentováním.

Osm pohádek, adresovaných dvěma dětem – Jiřímu a Marii – se vyznačuje lyrickými, symbolickými náměty a básnivým jazykem, jímž se texty místy blíží žánru básní v próze. Orten je napsal pod přiznaným vlivem francouzského křesťanského básníka Francise Jammese. Devátá kapitola je stylizována jako deníkové zápisky, v nichž se už dospělý Jiří (adresát pohádek) ohlíží za svým dávno zemřelým otcem – jejich autorem.

Román, inspirovaný autorovým dětstvím v Kutné Hoře, vypráví osobitým poeticky meditativním jazykem příběh chlapce Toníka, jeho ukrývané lásky ke křehké Mařence i zrání pod vlivem tajemného „věžníka“. Próza je svébytnou reflexí dětství, jeho citlivosti, trápení a lehkomyslnosti i okamžiků, kdy se dětství začíná ztrácet.

Úvodní záznam ze dne 16.12.1938 představuje chaotický a zneklidňující sen o přicházející smršti plné žluté barvy, dorážejících zobáků, hrůzy a přetrvávajícího zmaru. Fragment „Eta, Eta, žlutí ptáci“ měl být úvodem zamýšleného románu a motivy řečeného snu jsou v něm rozvíjeny a stávají se východisky pro další volné asociace a symbolické vize. Próza „Malá víra“ využívá týchž motivů a je volným řetězením vyprávění, snových situací, reflexí, introspekcí, úvah a drobných dějů bez příčinné souvislosti, jejichž jednotícím tónem je existenciální úzkost, strach z přicházejícího, nejistota a neukotvenost básníka, jemuž nadcházející budoucnost neslibovala nic dobrého.

Proslulá sbírka devíti elegií významného českého básníka první poloviny dvacátého století, která byla připravena k publikování těsně před autorovou smrtí, oficiálního vydání se však dočkala až po ukončení druhé světové války.